Psychoanalýza jako tvorba duše je ústředním tématem diskuse Dona Carvetha a Stephena Fowlera. Carveth vysvětluje, že pojem „tvorba duše“ pochází od Johna Keatse a v psychoanalytickém kontextu, jak ho popisuje Bion a rozvíjí Mag Harris Williams, se týká vývoje psyché od jejích prvotních počátků prostřednictvím dialogu s vnitřními objekty.
Carveth chápe duši sekulárně jako „pravé já“ (true self) spojené se svědomím, nikoli s superegem. Zdůrazňuje, že psychoanalýza je evoluční disciplína, jejímž cílem je pomáhat pacientům překonat narcismus a rozvinout schopnost milovat druhého. Freud si přál, aby se psychoanalýza zaměřovala na překonání narcismu a získání schopnosti milovat, ale přešel k jazyku duševního zdraví. Podle Carvetha psychoanalýza usiluje o rozvoj duše, i když se to někdy snažíme skrýt.
Bielefeld poznamenává, že Freud často hovořil o duši, ale tyto odkazy byly v anglických překladech vynechány. Tvrdí, že správně přeložená psychoanalýza by se nazývala „studiem duše“ a psychoanalytici „lékaři duše“, a psychoanalytický proces by byl duchovní cestou sebepoznání. Carveth však používá termíny duše a duch striktně sekulárně, psychologicky a nemetafyzicky, přičemž zdůrazňuje etický rozměr rozvoje duše spojený se svědomím. Mnoho psychoanalytiků opomíjí etiku, vinu a svědomí ve vztahu k rozvoji duše, což je podle Carvetha dáno únikem od viny v psychoanalýze.
Carveth tvrdí, že psychoanalýza vždy byla etickou praxí, i když se to snažíme maskovat, a vždy zastávala život nad smrtí, lásku nad nenávistí a pravdu nad lží. Tento vývoj je v psychologii náboženství nazýván konverzí, a Carveth tvrdí, že psychoanalytici se zabývají konverzí z paranoidně-schizoidního a narcistního světa do depresivně-reparativního světa zájmu a lásky. Tato konverze je pomalý a postupný proces a je ústřední pro tvorbu či rozvoj duše.
Fowler se zamýšlí nad otázkou, co je duše, z křesťanského pohledu, kde je duše životně důležitá a potřebuje spasení a sjednocení s Bohem. Poukazuje na to, že psychoanalýza se mu zdála podobně zaměřená na duši a na systematické porozumění a léčení jejích nemocí. Bleheim popsal nemoci duše jako temné síly, které nás zotročují. Fowler souhlasí s Bleheimem ohledně chybných překladů Freuda, které odváděly od důrazu na duši.
Fowler preferuje rozlišení mezi duší (jako celkovým životem člověka včetně těla) a psyché (jako strukturovaným aparátem mysli). Poukazuje na to, že termín duše často implikuje přesahování sebe sama k něčemu většímu. Vnímá psychoanalýzu jako potenciálně přínosnou pro rozvoj flexibility a svobody duše.
Fowler zdůrazňuje, že psychoanalýza je hledáním pravdy a vytvářením smyslu a zabývá se nevědomím, které ovlivňuje lidské chování. Metoda psychoanalýzy, založená na přenosu, umožňuje pacientovi objevovat pravdy o sobě. Proces psychoanalýzy zahrnuje postupné „odpřekládání“ starého narativu o sobě a vytváření nového, který zohledňuje nově poznanou pravdu. Analytik slouží jako porodní asistentka při zrodu nových významů.
Fowler uvádí několik způsobů, jak psychoanalýza konceptualizuje tvorbu duše: zprůhlednění nevědomí, rozmotání nevědomých konfliktů, symbolické „zabíjení“ kastrujících rodičů v superegu, odhalení falešného já a posílení vědomí na úkor superega. Cituje Allana Jonese, který tvrdí, že tvorba duše vyžaduje „negativní schopnost“ snášet nejistoty a že k sebepoznání je potřeba jak samota, tak vztahy s druhými, což je paradox i v psychoanalýze.
V závěru diskuse se Carveth a Fowler dotýkají otázky, zda je psychoanalýza hodnotově neutrální. Carveth vítá prohlášení Mezinárodní psychoanalytické asociace (IPA), která zdůrazňuje hodnoty psychoanalýzy, jako je zmírnění utrpení, individualita a rozmanitost a humánní zacházení. Diskutují také o metafoře „zabíjení“ rodičů v superegu, přičemž Carveth zdůrazňuje spíše separaci a individuaci. Fowler se vyjadřuje k napětí v psychoanalýze ohledně spojení s duchovním a nadpřirozeným, přičemž Carveth hovoří o svém vlastním rozpolcení mezi racionalismem a duchovním cítěním. Nakonec se shodují na tom, že etické aspekty psychoanalýzy jsou důležité.
