V následujících řádcích a dalších příspěvcích chci přispět k porozumění chování, které se týká nejvíce dospívajících a mladých dospělých. Téma je to nejen těžké, ale i dosti rozsáhlé. Postupně se jim chci prokousat a nabídnout odpovědi na nejčastější otázky
Nebuduje psát jen základě své terapeutické zkušenosti, ale i na základě doložitelných zdrojů a jejich souhrn uvedu na konci textu.
Pokud vám má snaha přijde smysluplná a užitečná, budu rád zvážíte-li sdílení příspěvku.
Tak pojďme na to. Dnes trochu více o tom, co to sebepoškozování je
Sebepoškozování: Jak mu rozumět?
Sebepoškozování není snadné téma. Patří mezi ta témata, které mohou vzbuzovat silné emoce a někdy i nevyzpytatelné reakce. Kromě strachu, lítosti může vyvolat i zděšení, hněv či bezmoc. Ve snaze ochránit, bychom to nejraději zakázali „To se nesmí dít!“, Ve snaze najít řešení, bychom se rádi ptali „Vysvětli mi proč to děláš?“. Mermomocí bychom s tím rádi skoncovali. „S tím prostě přestaneš!“, protože „To není normální!“
Uvedené reakce respektive jejich motivy jsou naprosto pochopitelné. Vždyť jde o „děti“! Sebepoškozování je ve skutečnosti stav nouze, který je velice náročné nedělat a proto velmi nepravděpodobné že (si) jej prostě zakážeme. Je to naopak empatie, porozumění (Longden 2021) a odborná pomoc, které lidem, kteří sebepoškozováním trpí pomáhá, vědět, že v tom náročném nejsou sami Long (2016).
Sebepoškozování je snaha zvládnout nezvládnutelné
Sebepoškozováním je myšleno záměrné fyzické poškozování, které ale nepředstavuje pokus o sebevraždu. Mezi nejběžnější formy patří řezání, pálení nebo údery. Podstatou tohoto chování je snaha zvládnout nepříjemné pocity, jako jsou úzkost nebo smutek, které se zdají být jinak nezvládnutelné. (Suyemoto, 1998)
Cílem je úleva, bolest je prostředek.
Sebepoškozování je často výsledkem toho, že jedinec nevidí jiné řešení své náročné situace. Pro osoby, které sebepoškozování praktikují, se tento akt může zdát jako jediná cesta, jak si ulevit od neúnosného psychického tlaku, který zažívají. Podle výzkumů, jako jsou ty od Klonskyho a Maye (2013), jde o zoufalý pokus o kontrolu nad něčím, co jinak ovládnout neumí.
Sebepoškozování není vědomá volba jako rozhodnutí, co si dát k večeři. Často je to jediný únik z emocí, které přicházejí s neúnosnou intenzitou. Když je stres, úzkost nebo pocit prázdnoty příliš silný, hledají lidé jakýkoli způsob, jak ho zvládnout.
Podle Favazza (1998) je sebepoškozování strategií, jak situaci přežít, i když se může zdát destruktivní. Lidé kteří se sebepoškozují to nedělají, kvůli bolesti ale kvůli úlevě. Před aktem zranění cítí vnitřní bolest a hněv (Nixon 2002) nebo také otupělost (Peterson 2008) a úlevu jim pak poskytuje bolest fyzická.
Sebepoškozování jako závislost
Sebepoškozování může vést i k závislosti. Když si jedinec uvědomí, že mu tato činnost přináší okamžitou úlevu, je těžké ji zastavit. Postupem času může vzniknout návyk – jedinec si sebepoškozováním „pomáhá“ zvládnout stres, přestože dlouhodobě mu tento přístup škodí (Blasco-Fontecilla, 2016).
Závislostní chování je posilováno také hormonálně. Když se totiž poraníme, vyplavuje tělo endorfin, což je látka podobná opiátům, která zařizuje pocit úlevy. To se děje i u sebepoškozování (Störkel, 2020) a má to významný vliv na vzniku závislosti na tomto jednání.
Cílem není se zabít
Sebepoškozování a sebevražda jsou odlišné, ale mohou být vzájemně propojené. Zatímco sebevražedné myšlenky usilují o konečné ukončení bolesti, sebepoškozování se zaměřuje na její krátkodobou úlevu. Jak ukázali Klonsky a May (2010), sebepoškozování může zvyšovat riziko sebevražedných pokusů, ale většina lidí, kteří se sebepoškozují, nechtějí zemřít.
Když rodiče neví, co dělat
Porozumění sebepoškozování je prvním krokem k jeho zvládnutí. Odborná pomoc, například terapie zaměřená na emoce a sebepřijetí, může nabídnout zdravější způsoby zvládání stresu. Jak zdůrazňují Simeon a Favazza (2001), reakce by měla být empatický, respektující a podporující, aby jedinec získal důvěru ve vlastní schopnosti zvládat těžké chvíle
Rodiče, kteří zjistí, že jejich dítě se sebepoškozuje, často reagují silnými emocemi – šokem, strachem, hněvem. A to je naprosto v pořádku. Strach o vlastní dítě je přirozený, ale v kombinaci s bezmocí může být nesmírně těžký a vést nás k bezmocnému jednání.
Je přirozené cítit se zmateně nebo naštvaně, důležité je neváhat požádat o pomoc. Poradenská konzultace s odborníkem nebo kontaktování linky pro rodiče může být prvním krokem k porozumění a podpoře vašeho dítěte. Nejste v tom sami.
Rodičovská linka 606 021 021 (každý všední den 9:00-21:00)
Linka pro rodinu a školu (nonstop)
Seznam ověřených terapeutů https://czap.cz/adresar
Seznam terapeutů pracujících na pojišťovnu https://czap.cz/spoluprace-zp
Odborné zdroje:
Blasco-Fontecilla, H., Fernández-Fernández, R., Colino, L., Fajardo, L.,
Perteguer-Barrio, R., & Leon, J. (2016). The Addictive Model of Self-Harming (Non-suicidal and Suicidal) Behavior. Frontiers in Psychiatry, 7.
Favazza AR. The coming of age of self-mutilation. J Nerv Ment Dis. (1998) May;186(5):259-68
Klonsky ED, May AM, Glenn CR. (2013) The relationship between nonsuicidal self-injury and attempted suicide: converging evidence from four samples. J Abnorm Psychol. Feb;122(1):231-237
Longden, E., & Proctor, G. (2012). A rationale for service responses to self-injury. Journal of Mental Health,.
Nixon MK, Cloutier PF, Aggarwal S. (2002) Affect regulation and addictive aspects of repetitive self-injury in hospitalized adolescents. J Am Acad Child Adolesc Psychiatry. Nov;41(11):1333-41
Peterson J, Freedenthal S, Sheldon C, Andersen R. Nonsuicidal Self injury in Adolescents. Psychiatry (Edgmont). 2008 Nov;5(11):20-6.
Simeon, D., & Favazza, A. (2001). Self-injurious behaviors, phenomenology and assessment. In D. Simeon & E. Hollander (Eds.), Self-injurious behaviors:Assessment and treatment. Washington, DC: American Psychiatric Association.
Störkel, L., Karabatsiakis, A., Hepp, J., Kolassa, I., Schmahl, C., & Niedtfeld, I. (2020). Salivary beta-endorphin in non-suicidal self-injury: an ambulatory assessment study
Suyemoto KL.(1998) The functions of self-mutilation. Clin Psychol Rev. Aug;18(5):531-54.
