V předchozím díle (https://trpy.cz/2025/sebeposkozovani-dil-1/ ) jsem se věnoval popisu toho, co to sebepoškozování je. V díle druhém se kouknu na nejčastější mýty o sebepoškozování a opět je podložím odbornými zdroji
Mýty a fakta o sebepoškozování
Sebepoškozování je často obklopeno řadou mýtů, které mohou vést k nepochopení tohoto chování a stigmatizaci jedinců, kteří se sebepoškozují (Lewis, 2024). Tato mylná přesvědčení mohou negativně ovlivnit reakce blízkých a lidem, který se sebepoškozují, tak přinejmenším neprospět. Tento článek se zaměřuje na nejčastější mýty o sebepoškozování a poskytuje fakta podložená výzkumy.
Mýtus 1: „Sebepoškozování je jen způsob, jak upoutat pozornost.“
Fakt: Většina lidí, kteří se sebepoškozují, tak nečiní kvůli pozornosti.
Výzkumy ukazují, že hlavní motivací k sebepoškozování není snaha manipulovat okolím, ale spíše zvládání silných emočních stavů. Studie Rodhama, Hawtona a Evanse (2004) zjistila, že adolescenti, kteří se sebepoškozují, nejčastěji uváděli intrapersonální důvody, jako je úleva od psychické bolesti nebo trestání sebe sama.
Podobně Nock a Prinstein (2004) zjistili, že sebepoškozování je mnohem častěji motivováno snahou regulovat emoce než získáním sociální odezvy. Toto chování je často skryté a osoby, které se sebepoškozují, se za své jednání stydí a snaží se ho tajit.
Mýtus 2: „Sebepoškozování je pokus o sebevraždu.“
Fakt: Sebepoškozování a sebevražedné chování jsou odlišné, i když spolu mohou souviset.
Sebepoškozování je definováno jako úmyslné fyzické poškozování těla bez cíle ukončit svůj život (Walsh, 2005). Většina osob, které se sebepoškozují, neplánuje spáchat sebevraždu, ale spíše hledají způsob, jak si ulevit od psychického napětí či bolesti.
Studie ukázaly, že sebepoškozování slouží jako dočasný mechanismus regulace emocí, zatímco sebevražedné jednání je vedeno touhou uniknout z nesnesitelné situace trvale.
Přesto existuje souvislost mezi sebepoškozováním a zvýšeným rizikem sebevražedných pokusů. Osoby, které se sebepoškozují, mohou být ve větším ohrožení sebevražedného chování, pokud se jejich psychický stav zhorší a ztratí přístup k jiným strategiím zvládání stresu.(Chan, 2016)
Mýtus 3: „Sebepoškozování je jen trend mezi teenagery.“
Fakt: Sebepoškozování se vyskytuje u lidí všech věkových kategorií.
I když sebepoškozování bývá častější mezi adolescenty, výzkumy ukazují, že se vyskytuje i u dospělých. Studie ukázaly, že mnoho dospělých pokračuje v sebepoškozování, které začalo v adolescenci, nebo s ním dokonce začínají až v dospělosti. Podle Walshe (2005) existují různé skupiny osob, které se sebepoškozují, a chování se neomezuje pouze na určitou věkovou skupinu.
Mýtus 4: „Pokud se někdo jednou sebepoškodí, už s tím nikdy nepřestane.“
Fakt: Sebepoškozování lze překonat s vhodnou podporou a terapií.
Mnoho osob, které se sebepoškozují, může s tímto chováním přestat, zvláště pokud získají přístup k účinným strategiím zvladání jejich psychického stavu. Nápomocné dle studií jsou v tomto zládání kognitivně-behaviorální terapie nebo dialektická behaviorální terapie. Výzkumy naznačují, že změna zvládacích strategií a rozvoj emocionální regulace může vést ke snížení nebo úplnému zastavení sebepoškozování (Asarnow, 2021)
Mýtus 5: „Sebepoškozování znamená, že osoba je duševně nemocná.“
Fakt: Sebepoškozování není diagnóza, ale symptom různých problémů.
Sebepoškozování není vždy spojeno s duševní poruchou. I když je častější u osob s diagnózou depresivní poruchy, úzkostné poruchy nebo hraniční poruchy osobnosti, může se objevit i u lidí bez jakékoliv psychické poruchy. Mnoho jedinců se sebepoškozuje v reakci na stres, trauma nebo jiné emoční obtíže. (Walsh, 2005)
Mýtus 6: „Sebepoškozování se lidé učí od sebe navzájem a stává se nakažlivým.“
Fakt: I když může dojít k sociálnímu učení, sebepoškozování se trvale neuchytí u všech.
Sebepoškozování se někdy šíří mezi vrstevníky nebo v institucích, jako jsou školy nebo terapeutická zařízení, kde může vzniknout takzvané kontagiózní sebepoškozování (Walsh, 2005). Výzkumy ukazují, že někteří jedinci mohou začít se sebepoškozováním pod vlivem přátel nebo médií, ale dlouhodobě se toto chování uchytí pouze u těch, kteří mají potíže s regulací emocí a hledají úlevu od psychické bolesti.
Podle teorie sociálního učení (Bandura, 1977) se lidé mohou učit chování pozorováním druhých, ale aby se z něj stal trvalý vzorec, musí přinášet nějaký subjektivní přínos. U jedinců, kteří již mají efektivní způsoby zvládání stresu, sebepoškozování nezakoření.
Sebepoškozování tedy není „nakažlivé“ v běžném slova smyslu. I když se o něm někdo dozví nebo ho zkusí, přetrvává jen u těch, pro které se stane nástrojem zvládání emocí.
To znamená, že prevence by neměla spočívat v utajování informací o sebepoškozování, ale v podpoře zdravějších způsobů zvládání stresu a emocí.
Závěr
Mýty o sebepoškozování mohou vést k nesprávným závěrům a škodlivým reakcím okolí. Pochopení skutečných důvodů a mechanismů tohoto chování je klíčové pro poskytování podpory a účinné intervence. Je důležité přistupovat k sebepoškozování s empatií a porozuměním a podpořit osoby, které se sebepoškozují, v hledání zdravějších způsobů zvládání emocí a/nebo ve vyhledání odborné pomoci.
Pokud se sebepoškozování týká Vás či někoho z vašich blízkých, obraťte se na odbornou pomoc, není důvod, abyste to zvládali samy!
Rodičovská linka 606 021 021 (každý všední den 9:00-21:00)
Linka pro rodinu a školu 116 000(nonstop)
Seznam ověřených terapeutů https://czap.cz/adresar
Seznam terapeutů pracujících na pojišťovnu https://czap.cz/spoluprace-zp
________________________________________
Použité zdroje
• Asarnow, J., Berk, M., Bedics, J., Adrian, M., Gallop, R., Cohen, J., Korslund, K., Hughes, J., Avina, C., Linehan, M., & McCauley, E. (2021). Dialectical Behavior Therapy for Suicidal Self-Harming Youths: Emotion Regulation, Mechanisms, and Mediators.. Journal of the American Academy of Child and Adolescent Psychiatry.
• Bandura, A. (1977). Social learning theory. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall.
• Chan, M., Bhatti, H., Meader, N., Stockton, S., Evans, J., O’Connor, R., Kapur, N., & Kendall, T. (2016). Predicting suicide following self-harm: systematic review of risk factors and risk scales.. The British journal of psychiatry : the journal of mental science, 209 4, 277-283
• Lewis, S., Collaton, J., Heath, N., & Whitley, R. (2024). Lived Experience Views on What Contributes to Self-Injury Stigma: A Thematic Analysis. Canadian Journal of Community Mental Health.
• Nock, M. K., & Prinstein, M. J. (2004). A functional approach to the assessment of self-mutilative behavior in adolescents. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 72(5), 885–890.
• Rodham, K., Hawton, K., & Evans, E. (2004). Reasons for deliberate self-harm: Comparison of self-poisoners and self-cutters in a community sample of adolescents. Journal of the American Academy of Child & Adolescent Psychiatry, 43(1), 80–87.
• Walsh, B. W. (2005). Treating Self-Injury: A Practical Guide. The Guilford Press.
• Favazza, A. R. (1998). The coming of age of self-mutilation. Journal of Nervous and Mental Disease, 186(5), 259–268.
