Pokud chceme dětem a dospívajícím s agresivním chováním skutečně pomáhat a jeho výskyt agresivního chování snižovat, potřebujeme podle mě především víc zkoumat, ptát se a snažit se porozumět tomu, jak takové chování vzniká a co ho v průběhu času udržuje.
Jednoduché vysvětlení bývá lákavé. Je snadnější najít jednu příčinu, jednoho viníka nebo jednu chybu. Jenže dlouhodobé problémy v chování se obvykle takto jednoduše nevytvářejí. Za hledáním jednoduché příčiny, jednoduchého vzorce, tak více stojí naše potřeba se s „tím“ vypořádat, než snaha tomu opravdu porozumět.
Právě tomuto porozumění se věnuje biopsychosociální model vývoje chronických problémů v chování v adolescenci, který publikovali Kenneth A. Dodge a Gregory S. Pettit v roce 2003 v časopise Developmental Psychology. Jeho základní myšlenkou je, že biologické dispozice, sociální prostředí, vztahové zkušenosti a psychologické procesy dítěte se v průběhu vývoje navzájem ovlivňují. Výsledkem není jedna předem daná cesta, ale vývojový proces, který se může v různých okamžicích zesilovat, oslabovat nebo měnit směr. Hledáte-li jasné a jednoznačné vysvětlení, doporučuji dál nečíst, neboť tady ho nenajdete.
Nejde o jeden incident, ale o vývojový vzorec
Model se nezabývá každým jednotlivým agresivním činem. Zaměřuje se na chronické problémy v chování – tedy opakující se a dlouhodobější vzorce, které mohou zahrnovat fyzickou nebo verbální agresi, krádeže, vandalismus, nátlak nebo další chování poškozující druhé.
Důležitá je právě chroničnost. Jednorázový násilný incident může být velmi silně ovlivněn konkrétní situací a nemusí být projevem dlouhodobého antisociálního vývoje. Model se snaží vysvětlit něco jiného: jak se určité problémy během dětství a adolescence postupně upevňují a začnou se objevovat v různých vztazích a prostředích.
Autoři používají přirovnání k srdečnímu onemocnění. Ani tam většinou nehledáme jednu příčinu. Do výsledku vstupuje více faktorů a stejný zdravotní problém může vzniknout různými cestami. U problémů v chování je podle modelu situace podobná.
Dítě vstupuje do vývoje s určitými dispozicemi
První část modelu tvoří biologické dispozice přítomné od narození nebo velmi raného věku. Patří sem například rozdíly v temperamentu, impulzivitě, pozornosti nebo v některých psychofyziologických charakteristikách.
Důležité ale je, jak je tento pojem chápán. Dispozice není osud.
Některé děti mohou být od raného věku impulzivnější, dráždivější, obtížněji utišitelné nebo hůře snášet omezení. Takové vlastnosti mohou pravděpodobnost pozdějších problémů zvyšovat, ale jejich predikční síla je omezená a cesta k pozdějšímu chování bývá často nepřímá.
Vývoj tedy nezačíná otázkou, zda je dítě „dobré“ nebo „špatné“. Začíná rozdíly mezi dětmi v tom, s jakým temperamentem a jakými dalšími dispozicemi vstupují do sociálního světa.
Stejně důležité je prostředí
Dítě se zároveň rodí do určitého sociálního kontextu. Význam mohou mít ekonomické podmínky rodiny, stabilita prostředí, charakter sousedství, rodinné konflikty, dostupnost zdrojů, kulturní normy i prostředí školy. Tyto okolnosti opět nejsou přímými příčinami problémového chování. Vytvářejí ale podmínky, ve kterých probíhá každodenní život dítěte.
Například ekonomická zátěž může zvyšovat stres rodičů, omezovat jejich možnosti nebo měnit podmínky, ve kterých se dítě pohybuje. Sociální kontext tak může působit prostřednictvím konkrétních životních zkušeností.
Proto model neodděluje biologii a prostředí jako dvě soupeřící vysvětlení. Podstatné je, jak spolu působí.
Rozhodující roli mají konkrétní zkušenosti dítěte
Mezi vzdálenějšími rizikovými faktory a pozdějším chováním stojí každodenní zkušenost. Patří sem vztahy s rodiči, vrstevníky a školou. Význam mohou mít opakované zkušenosti s tvrdou nebo nekonzistentní výchovou, nízkou mírou vřelosti, odmítáním, konflikty, neúspěchem nebo sociálním vyloučením.
Ani zde však model nepředpokládá jednoduchý směr od dospělého k dítěti. Dítě s náročným temperamentem může například vyvolávat více odmítavých nebo trestajících reakcí rodičů. Dítě, které často reaguje impulzivně nebo agresivně, může být častěji odmítáno vrstevníky. Tyto reakce prostředí následně ovlivňují další chování dítěte. Vzniká vztah, ve kterém se obě strany navzájem proměňují.
Právě proto je model označován jako transakční. Neptá se jen, co prostředí udělalo dítěti, ale také jak dítě ovlivňuje prostředí, které na něj následně reaguje.
Malý problém se může prostřednictvím vztahů zvětšovat
Jedna z nejsilnějších myšlenek modelu spočívá v tom, že původně malé rozdíly se mohou v průběhu let zesilovat. Představme si dítě, které reaguje trochu impulzivněji než ostatní. Rodiče na něj mohou reagovat častějším napomínáním a tvrdší kontrolou. Konfliktů přibývá. Dítě začne některé věci skrývat. Rodiče se postupně přestávají tolik ptát, protože každá otázka končí hádkou. Zmenšuje se množství informací, které o dítěti mají, a kontrola jeho aktivit slábne.
Nešlo o jedno rozhodnutí ani jednu chybu. Vytvořil se vztahový vzorec, který se postupně proměňoval.
Podobný proces může vznikat mezi dítětem a vrstevníky. Dítě se zachová agresivně, spolužáci ho začnou odmítat, dítě se vůči nim stává podezřívavější a obrannější, což vede k dalším konfliktům a dalšímu odmítání. Vývoj v tomto pojetí tvoří tisíce podobných interakcí. Každá může být relativně malá, ale jejich opakováním vzniká určitá trajektorie.
Jeden rizikový faktor obvykle nestačí
Model zároveň zdůrazňuje kumulaci rizika. Jednotlivý faktor většinou předpovídá pozdější problémy jen omezeně. Významnějším se riziko stává tehdy, když se několik nepříznivých okolností kombinuje.
V datech, o která se model opírá, se například ukazovalo, že kombinace náročnějšího temperamentu, sociálního znevýhodnění, fyzického týrání a dlouhodobého odmítání vrstevníky souvisela s mnohem vyšší pravděpodobností pozdějších závažných problémů v chování než kterýkoli z těchto faktorů samostatně.
Důležitý je přitom princip, že stejný rizikový faktor nemusí u každého dítěte vést ke stejnému výsledku. Odmítání vrstevníky může u jednoho dítěte souviset s agresivním vývojem, u jiného spíše s osamělostí nebo depresivními obtížemi. A zároveň může podobný problém vzniknout několika různými cestami.
Model tedy nepopisuje „typické agresivní dítě“. Popisuje různé možné vývojové trajektorie.
Zkušenosti mění způsob, jakým dítě čte sociální svět
Biologické dispozice, rodina ani vrstevníci sami o sobě ještě nevysvětlují, proč dítě v konkrétní situaci reaguje agresivně. Proto má v modelu důležité místo psychologické zpracování sociálních situací.
Dítě si prostřednictvím zkušeností vytváří určitou představu o tom, jak svět funguje. Učí se, zda jsou druzí lidé spíše bezpeční nebo nepřátelští, jak se obvykle řeší konflikty a jaké reakce jsou přijatelné a účinné.
Při konkrétní sociální situaci potom probíhá několik kroků. Dítě si všímá určitých podnětů, interpretuje je, vybavuje si možné reakce, hodnotí jejich důsledky a jednu z nich nakonec zvolí. Dvě děti (ale i my dospěláci) proto mohou stejnou situaci vnímat úplně jinak.
Někdo do mě na chodbě vrazil.
Jedno dítě si může říct: „Asi si mě nevšiml.“
Jiné: „Udělal to schválně. Chce mě ponížit.“
Z výzkumů popisovaných v modelu vyplývá, že děti s dlouhodobějšími problémy s agresí mají častěji tendenci zaměřovat pozornost na nepřátelské podněty, v nejasných situacích připisovat druhým nepřátelský úmysl, rychleji si vybavovat agresivní reakce a hodnotit je jako přijatelnější nebo účinnější.
Ani tyto vzorce ale nejsou chápány jako neměnná vlastnost dítěte. Mohou vznikat z předchozích zkušeností. Tvrdé fyzické zacházení nebo dlouhodobé odmítání vrstevníky může postupně ovlivňovat způsob, jakým dítě interpretuje nové sociální situace. Minulá zkušenost se tak začne podílet na vytváření očekávání budoucnosti.
Adolescence přináší nové podmínky
Model zároveň počítá s tím, že význam jednotlivých faktorů se během života mění. To, co je důležité u čtyřletého dítěte, nemusí mít stejnou váhu ve čtrnácti. V raném dětství hrají velkou roli rodinné interakce a způsob, jakým dospělí reagují na chování dítěte. Ve školním věku nabývají významu zkušenosti se školou a přijetí vrstevníky. V adolescenci roste význam vrstevnických skupin, větší samostatnosti a prostředí mimo rodinu.
Mění se také rodičovská role. U dospívajícího není realistické řídit každý krok. Důležitější je, zda rodiče vědí, kde dítě tráví čas, s kým se stýká a co se v jeho životě děje. Výzkumy přitom ukazují, že velká část těchto informací pochází z toho, co jim adolescent sám dobrovolně sděluje.
V adolescenci také roste vliv vrstevníků, kteří mohou sami podporovat problémové chování. Ani tady ale nefunguje jednoduché „špatná parta pokazila dítě“. Dospívající si částečně vybírají podobné vrstevníky a současně se uvnitř skupiny navzájem ovlivňují.
Vývoj může zesilovat i samotná nálepka
Zajímavou součástí modelu je také způsob, jakým na dítě reaguje sociální okolí poté, co získá pověst problémového nebo agresivního. (Viz třeba nedávný článek na Seznamu s titulkem, o „Agresivních dětech“
Jakmile je dítě považováno za „agresivní“, může se změnit způsob, jakým lidé jeho chování interpretují. Nejasné situace bývají snadněji připisovány jeho povaze, negativní projevy jsou nápadnější a chování, které stereotypu odporuje, může být přehlíženo.
Vrstevníci mohou takové dítě více očekávat jako nebezpečné, reagovat vůči němu nepřátelsky a následně dostávat další chování, které jejich původní očekávání potvrzuje.
Model tak ukazuje, že prostředí neodpovídá pouze na již existující vlastnosti dítěte. Svými reakcemi může jeho budoucí vývoj také spoluutvářet.
Model jako mapa, ne jako rovnice
Biopsychosociální model není návod, pomocí kterého bychom mohli zadat několik rizikových faktorů a vypočítat budoucí chování konkrétního dítěte.
Je to spíše mapa vývoje.
Dítě vstupuje do života s určitými dispozicemi a v určitém prostředí. Tyto okolnosti ovlivňují jeho zkušenosti s rodiči, vrstevníky a institucemi. Zkušenosti postupně formují očekávání, emoční reakce a způsob interpretace sociálních situací. Chování dítěte současně mění reakce lidí kolem něj a vytváří nové prostředí, do kterého dítě znovu vstupuje.
Celý proces se opakuje.
Některé zkušenosti riziko zesilují, jiné ho mohou oslabovat. Jeden faktor může vést k různým výsledkům a podobný výsledek může vzniknout různými cestami.
Právě proto je v tomto modelu chronický problém v chování především vývojovým procesem, nikoli jednou vlastností dítěte.
A možná je to také nejdůležitější způsob, jak jej číst: ne jako hledání odpovědi na otázku „co je s tím dítětem špatně“, ale jako snahu porozumět tomu, jak se jeho současné chování během let postupně vytvářelo a co všechno jeho vývojovou cestu ovlivňovalo.
Odkaz na model https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC2755613/
