Když dítě někoho napadne, začne vyhrožovat nebo se chová agresivně, přirozeně hledáme příčinu. Chceme vědět, kdo selhal, co jsme přehlédli a jak tomu příště zabránit. Ve veřejné debatě se pak snadno objeví viníci sociální sítě, počítačové hry, nedostatek autority, špatná výchova, zkažená generace nebo požadavky na přísnější tresty a nižší věk trestní odpovědnosti.
Potřebu hledat příčinu chápu. Násilí musíme zastavovat a společnost potřebuje jasně říkat, které jednání je nepřijatelné. Současně mi v té debatě často chybí něco dalšího: Mluvíme o tom, jak agresi kontrolovat, trestat a potlačovat, ale mnohem méně o tom, co děti učíme dělat s emocemi, které agresivnímu jednání mohou předcházet.
Především se vztekem.
Vztek má v naší kultuře zvláštní postavení. Formálně všichni víme, že jde o běžnou lidskou emoci. V každodenním životě se k němu ale často chováme, jako by s ním bylo něco v nepořádku. Dítě je „hodné“, když je klidné, spolupracuje a dokáže se ovládat. Když křičí, nenávidí, zuří nebo říká, že by někomu nejraději ublížilo, rychle přecházíme k tomu, jak takové projevy zastavit.
Jenže samotný vztek není násilí. Vztek je emoce. Agrese je chování.
Tohle rozlišení je pro prevenci agrese podstatné. Člověk může být mimořádně rozzuřený a nikomu neublížit. Může mít impulz někoho udeřit a nerozhodnout se podle něj. Agresivní chování navíc nemusí vždy vznikat ze vzteku. Výzkum proto rozlišuje například reaktivní agresi, která bývá odpovědí na vnímanou provokaci nebo ohrožení, a agresi proaktivní, používanou více instrumentálně k dosažení nějakého cíle.
U vzteku přitom máme poměrně dobré důvody zabývat se právě jeho regulací. Longitudinální studie ukazují, že potíže s regulací vzteku souvisejí s některými pozdějšími projevy agrese a problémy v chování. Nejde o jednoduchou cestu „špatně regulovaný vztek vede k násilí“. Některé studie nalezly souvislost především s reaktivní agresí, jiné ukazují složitější vývojové cesty a existují i významná zjištění, kde obecné problémy s regulací emocí pozdější agresi přímo nepředpovídaly (Pardini et al., 2018; Rohlf et al., 2017; Skripkauskaitė et al., 2015).
To je důležité právě proto, abychom z práce s emocemi nevytvořili další jednoduché vysvětlení násilí. Dítě s obtížemi v regulaci vzteku není budoucí násilník. Výzkum dokonce ukazuje, že dětská dysregulace vzteku sama o sobě nedokázala nezávisle předpovědět pozdější závažnou nebo násilnou kriminalitu. Pro vznik vážného násilí je potřeba uvažovat mnohem širší kontext (Pardini et al., 2018).
Přesto má smysl ptát se, co dítě se svým vztekem umí (a třeba i to, jak vidí, co se vztekem umíme my). A tady bych nezačínal technikami sebeovládání. Začal bych tím, zda dítě vůbec smí svůj vztek mít a pak až zda a jak s ním umí být.
Dítě, které se vzteká, často jako první dostane zprávu, že by se tak cítit nemělo.
„Uklidni se.“
„Nemáš se proč rozčilovat.“
„Okamžitě přestaň.“
„Takhle se chovat nebudeš.“
Poslední věta může být naprosto správná, pokud dítě právě někoho bije. Hranice vůči agresivnímu jednání je nutná. Jenže hranice vůči chování a odmítnutí emoce jsou dvě rozdílné věci. A už vůbec tou větou neříkáme, co s danou emocí udělat má.
Mohu dítěti zabránit, aby udeřilo sourozence, a současně mu říct:
„Vidím, že jsi strašně naštvaný.“
Obě věty mohou platit zároveň.
„Máš právo být naštvaný.“
„Nemůžeš ho bít.“
Jeden z nejdůležitějších principů práce s emocemi je, že dítě se nepotřebuje naučit, že dobrý člověk necítí vztek. Potřebuje zjistit, že i se silným vztekem zůstává přijatelným člověkem a současně nese odpovědnost za to, co pod jeho vlivem udělá, a k tomu potřebuje znát způsoby, jak to udělat.
Výzkum emoční socializace tomu dává docela pevný základ. Dlouhodobé studie ukazují, že způsob, jakým rodiče reagují na emoce dítěte, souvisí s jeho pozdější schopností emoce regulovat. V jedné studii 404 dětí předpovídaly podpůrnější reakce matek na averzivní emoce v pěti letech lepší regulaci emocí v deseti letech; ta následně souvisela s přizpůsobením v adolescenci. Nepodporující reakce naopak souvisely s horší pozdější regulací (Perry et al., 2020).
Podobně dlouhodobá práce Eisenbergové a kolegů ukázala, že trestající nebo silně stresované rodičovské reakce na averzivní emoce souvisejí s horší regulací a pozdějšími problémy v chování. Vývoj ale neprobíhá jedním směrem. Děti se silnějšími problémy v regulaci mohou zároveň vyvolávat více trestajících reakcí rodičů. Rodič a dítě se tedy mohou dostat do vzájemně se udržujícího cyklu (Eisenberg et al., 1999).
U adolescentů je vztah mezi chováním dítěte a reakcemi rodičů ještě zřetelněji obousměrný. Otterpohl et al. (2021) ve studii 634 dospívajících ukázali, že problémové chování a způsob, jakým mladí lidé zvládali svůj vztek, ovlivňovaly také to, jak na ně rodiče později reagovali. Rodičovská reakce tedy není jen příčinou dětského chování; často je zároveň reakcí na něj. Jednoduchý příběh, v němž „špatně reagující rodič vytvoří agresivní dítě“, proto neodpovídá tomu, co data ukazují.
Přijetí emoce není nějaká výchovná měkkost. Neznamená odstranit dítěti všechny nepříjemné situace, souhlasit se vším, co říká, nebo před ním ustupovat.
Znamená to především pomoci mu vytvořit kontakt s tím, co se v něm odehrává.
„Jsem naštvaný.“
„Teď se bojím.“
„Cítím se ponížený.“
„Mám pocit, že se mi smějí.“
„Chci mu něco udělat.“
To všechno je možné vyslovit, aniž by se z myšlenky stal čin. A právě tato schopnost uvědomit si vlastní vnitřní stav vytváří prostor pro regulaci.
Pokud dítě pozná vztek až v okamžiku, kdy už někoho udeřilo, nemá příliš s čím pracovat. Když postupně dokáže vnímat, že se mu zrychluje dech, napíná tělo, začíná přemýšlet černobíle, cítí křivdu a objevuje se chuť zaútočit, vzniká mezi emocí a jednáním několik dalších okamžiků.
Ne proto, aby vztek zmizel. Aby ho dítě dokázalo unést. Regulace není schopnost necítit. Tady bývá podle mě další nedorozumění. Emoční regulaci někdy chápeme jako schopnost rychle se uklidnit. Dítě se rozčílí a naším cílem je co nejrychleji ho dostat zpět do přijatelného stavu.
Jenže regulace není pouze „zmenšení“ emoce. Je to schopnost emoci zaznamenat, rozumět tomu, co se děje, vydržet její přítomnost a nezačít automaticky jednat podle prvního impulzu.
Dítě se tedy nemusí naučit:
„Nemám se zlobit.“
Může se naučit:
„Jsem opravdu hodně naštvaný a zvládnu s tím chvíli být.“
To je podstatně jiná zkušenost.
Stejný princip platí pro strach, i když tady musíme být s vazbou na agresi vědecky opatrnější. Výzkumy, které sledují děti v čase, ukazují, že potíže se zvládáním strachu souvisejí mnohem častěji s úzkostí a uzavíráním se do sebe než s agresivním chováním. Není proto přesné házet vztek a strach do jednoho pytle a tvrdit, že oba podobně vedou k násilnému jednání (Rydell et al., 2003; Nozadi et al., 2015).
Přesto také u strachu platí, že podporovat dítě neznamená odstranit každý zdroj nepohodlí. Některá longitudinální data ukazují, že u dětí, které bývají spíše bázlivé, opatrné a v nových situacích se stahují, může přílišné přebírání situace rodičem souviset s tím, že se dítě méně učí zvládat podobné situace samo a později zažívá více sociální úzkosti. Neznamená to, že rodičovská vřelost škodí. Rozdíl je mezi tím dítě podpořit, aby situaci zvládlo, a zvládnout ji za něj (Suarez et al., 2021).
Dítě tedy nepotřebuje ani odstranit emoci, ani odstranit svět, který ji vyvolal. Potřebuje získat zkušenost: tohle dokážu prožít a mám nástroje na to, jak
Děti se práci s emocemi mohou učit. To není pouze terapeutická filozofie. Randomizované studie rodičovských programů zaměřených na emoční socializaci ukazují, že způsob, jakým dospělí s emocemi dětí pracují, je možné měnit.
Program Tuning in to Kids učí rodiče větší citlivosti k emocím, jejich pojmenovávání, naslouchání a emotion coachingu. V randomizované komunitní studii se po programu zlepšila emoční uvědomělost rodičů, jejich vlastní regulace i způsob, jakým o emocích s dětmi mluvili. U dětí se zlepšily některé emoční dovednosti a rodiče i učitelé uváděli méně problémového chování (Havighurst et al., 2010).
Úspěšné programy ale obvykle nekončí u pokynu „ovládej svůj vztek“. Kombinují rozpoznávání spouštěčů, práci s emoční aktivací, přehodnocování situací, sociální řešení problémů a nácvik neagresivních reakcí (Sukhodolsky et al., 2016).
A zároveň je důležité nepřehánět, co z těchto studií víme. Výzkum podporuje snížení běžného agresivního chování. Mnohem méně víme o tom, zda takové programy skutečně zabraňují závažnému násilí; například studie zahrnuté v uvedeném Cochrane review nesledovaly násilná zranění jako výsledek.
Práce s emocemi tedy není magická prevence násilí. Je ale jednou z oblastí, pro kterou máme skutečnou empirickou oporu. Když chceme méně násilí, nestačí démonizovat agresi.
Ve chvíli, kdy dítě někomu ublíží, musí nést přiměřené důsledky. Přijetí emocí nemůže sloužit jako omluva násilí. Současně si ale potřebujeme položit otázku, co dítě dostalo ještě před tímto okamžikem.
Pokud celý život slyší především „nevztekej se“, „nebreč“, „nedělej scény“, „uklidni se“ a ve chvíli, kdy emoce přeroste v agresi, přijde už jen trest, naučilo se především jednu věc: některé části jeho vnitřního života jsou nepřijatelné.
Jenže ony nezmizely. Vztek nezmizí proto, že ho společensky neschvalujeme. Strach nezmizí proto, že bychom chtěli vychovávat odolné děti. A agrese se nesníží zákazem videí s agresí.
Závist, žárlivost, nenávist, ponížení ani touha něco druhému vrátit nejsou příjemné emoce a impulzy. Patří ale k lidskému životu.
Prevence proto nemůže stát pouze na tom, že dětem řekneme, které projevy jsou zakázané. Potřebují také zkušenost, že jejich vnitřní svět lze poznávat, pojmenovávat a snášet. To podle mě v debatách o dětské agresi často chybí.
Je pochopitelné, že po násilném incidentu diskutujeme o bezpečnosti škol, odpovědnosti, trestech nebo vlivu online prostředí. Tyto otázky jsou legitimní. Pokud ale současně vytváříme obraz agresivního dítěte jako někoho zásadně jiného, nebezpečného a porouchaného, snadno přehlédneme obyčejnou vývojovou práci, která začíná mnoho let před prvním vážným konfliktem.
Dítě potřebuje vědět:
Mohu být naštvaný.
Mohu se bát.
Mohu někoho v určité chvíli opravdu nesnášet.
A zároveň:
Nemusím udělat všechno, co mi moje emoce právě nabízí. Mezi tím, co udělám, mám volbu. To není rezignace na hranice. To je jeden ze způsobů, jak je dítě postupně začne nosit také uvnitř sebe.
A pokud chceme mluvit o prevenci agrese, měli bychom kromě otázky, jak agresivní chování zastavit, pokládat ještě jednu:
Umíme děti učit, že i velmi nepříjemnou emoci lze mít, poznat a unést, aniž by ji musely okamžitě proměnit v čin? A umíme to my samy? A jak to naším dětem ukazujeme (učí se totiž hlavně nápodobou)?
Zdroje
Eisenberg, N., et al. (1999). Parental reactions to children’s negative emotions: Longitudinal relations to quality of children’s social functioning.
Havighurst, S. S., et al. (2010). Tuning in to Kids: Improving emotion socialization practices in parents of preschool children—findings from a community trial. Journal of Child Psychology and Psychiatry and Allied Disciplines.
Mytton, J., et al. (2006). School-based secondary prevention programmes for preventing violence. Cochrane Database of Systematic Reviews.
Nozadi, S. S., et al. (2015). Associations of anger and fear to later self-regulation and problem behavior symptoms. Journal of Applied Developmental Psychology.
Otterpohl, N., et al. (2021). The interplay of parental response to anger, adolescent anger regulation, and externalizing and internalizing problems: A longitudinal study. Research on Child and Adolescent Psychopathology.
Pardini, D., et al. (2018). Unique dispositional precursors to early-onset conduct problems and criminal offending in adulthood. Journal of the American Academy of Child and Adolescent Psychiatry.
Perry, N. B., et al. (2020). Maternal socialization of child emotion and adolescent adjustment: Indirect effects through emotion regulation. Developmental Psychology.
Rohlf, H., Busching, R., & Krahé, B. (2017). Longitudinal links between maladaptive anger regulation, peer problems, and aggression in middle childhood. Merrill-Palmer Quarterly.
Rydell, A.-M., Berlin, L., & Bohlin, G. (2003). Emotionality, emotion regulation, and adaptation among 5- to 8-year-old children. Emotion.
Skripkauskaitė, S., et al. (2015). Reactive and proactive aggression: Differential links with emotion regulation difficulties, maternal criticism in adolescence. Aggressive Behavior.
Suarez, G. L., et al. (2021). Examining a developmental pathway from early behavioral inhibition to emotion regulation and social anxiety: The moderating role of parenting. Developmental Psychology.
Sukhodolsky, D. G., et al. (2016). Behavioral interventions for anger, irritability, and aggression in children and adolescents. Journal of Child and Adolescent Psychopharmacology.
