Dospívání není jen osamostatňování

O dospívání často mluvíme jako o období osamostatňování. Mladý člověk si vytváří vlastní názory, více se vymezuje vůči rodičům, potřebuje soukromí a stále větší význam pro něj získávají vrstevníci.

Vedle autonomie ale probíhá ještě jiný důležitý proces: dospívající si hledá svoje místo mezi lidmi.

Řeší, kam patří, kdo ho přijímá, s kým může být sám sebou a kde má pocit, že se s ním počítá. Ve škole, ve třídě, v partě, ve sportovním týmu nebo v dalších skupinách, kterých je součástí.

Právě zde lze dobře sledovat něco, čemu výzkumníci říkají school belonging – pocit sounáležitosti se školou. Nejde jen o to, zda má dospívající jednoho dobrého kamaráda nebo zda není otevřeně odmítán. Jde o subjektivní zkušenost: Patřím sem. Mám tady svoje místo.

Nová longitudinální studie ukazuje, že tato zkušenost souvisí s psychickou pohodou dospívajících a že tento vztah funguje v obou směrech (Khanna et al., 2026).

Pocit, že někam patřím, není jen příjemný bonus.

Khanna a kolegové (2026) sledovali během tří let více než 27 tisíc mladých lidí ze 190 škol v oblasti Greater Manchester. Šlo přibližně o období od 12 do 15 let. Výzkumníci opakovaně zjišťovali psychickou pohodu studentů, jejich pocit sounáležitosti se školou, zkušenosti s verbální a vztahovou šikanou a také to, zda mají ve škole dospělého, který je vyslechne.

Výzkum přitom nesrovnával pouze děti, které se obecně cítí dobře, s těmi, kterým dobře není. Analýza umožňovala sledovat také změny u stejného člověka v čase. Když se tedy u konkrétního dospívajícího změnil pocit, že do školy patří, bylo možné sledovat, zda to souviselo s jeho pozdější psychickou pohodou.

Výsledek byl obousměrný.

Dospívající, kteří v určitém období zažívali silnější pocit sounáležitosti se školou, vykazovali později lepší psychickou pohodu. Současně platilo, že lepší psychická pohoda předpovídala pozdější silnější pocit, že člověk do školy patří (Khanna et al., 2026).

Autoři tento vzorec popisují jako pozitivní spirálu mezi sounáležitostí a wellbeingem (Khanna et al., 2026).

To je důležitý pohled na dospívání. Pocit sounáležitosti není pouze něco, co mají psychicky spokojení teenageři jako vedlejší výhodu. Souvisí s tím, jak se jim daří později. Zároveň psychická pohoda ovlivňuje, jak mladý člověk své místo mezi ostatními následně prožívá.

Když dospívajícímu není dobře, může se mu také hůř někam patřit.

Při potížích dospívajícího máme často tendenci hledat jednoduchý směr příčiny. Ve třídě se necítí přijímaný, proto mu není dobře. Nebo je osamělý, protože se k němu ostatní nechovají dobře.

Takový směr samozřejmě může existovat. Data Khanny a kolegů (2026) ale ukazují, že vztah je složitější. Psychická pohoda dospívajících předpovídala jejich pozdější pocit sounáležitosti, zkušenost se šikanou i to, zda měli pocit, že je někdo z dospělých ve škole vyslechne. Současně sounáležitost a šikana předpovídaly pozdější psychickou pohodu.

Mladý člověk, kterému psychicky není dobře, tedy nemusí pouze reagovat na problematické prostředí. Jeho psychický stav může souviset také s tím, jak se ve vztazích pohybuje, jak je prožívá a jak silně zažívá, že je jejich součástí.

To neznamená, že je problém „v dítěti“. Znamená to, že člověk a jeho sociální prostředí se v čase navzájem ovlivňují.

Proto nemusí být užitečné říct adolescentovi, který se ve třídě cítí mimo: „Tak se prostě víc zapoj.“ Jeho stažení může být jednou částí širšího procesu, který se vyvíjí už delší dobu.

Šikana zasahuje také pocit sounáležitosti

Studie se nezabývala pouze otevřeným fyzickým ubližováním. Sledovala také verbální a vztahovou šikanu – například nadávání, záměrné vyčleňování nebo šíření nepříjemných příběhů o druhém člověku.

Právě tyto formy ubližování zasahují sociální postavení dítěte. Nesdělují mu pouze „někdo ti ublížil“, ale také „nepatříš mezi nás“. Výsledky ukázaly, že zkušenost s verbální a vztahovou šikanou souvisela s pozdějším zhoršením psychické pohody. Současně platil i opačný směr: mladí lidé s horší psychickou pohodou měli později častěji zkušenost s viktimizací. Šikana navíc souvisela s následným oslabením pocitu, že člověk do školy patří (Khanna et al., 2026).

Tento výsledek neznamená, že psychické potíže dítěte způsobují šikanu nebo že dítě nese odpovědnost za to, že mu někdo ubližuje. Studie nic takového neukazuje. Ukazuje propojení několika procesů v čase. Šikana může snižovat psychickou pohodu a oslabovat pocit sounáležitosti. Horší psychická pohoda zároveň může zvyšovat zranitelnost mladého člověka v jeho sociálním prostředí.

Zastavením samotného ubližování proto nemusí být práce hotová. Dospívající může potřebovat znovu získat zkušenost, že je někde vítaný, že s ním druzí počítají a že jeho místo ve skupině není neustále ohroženo.

Být mezi lidmi není totéž jako někam patřit. Sounáležitost není synonymem popularity.

Dospívající nemusí být středem třídy. Nemusí mít velkou partu ani desítky blízkých přátel. Může být spíš introvertní a přesto mít velmi silný pocit, že někam patří.

Stejně tak může být obklopen lidmi a cítit se mezi nimi osamělý.

V práci Khanny et al. (2026) byl pocit sounáležitosti zachycen velmi jednoduchou otázkou: zda student cítí, že do své školy patří. Autoři uvádějí, že tato položka byla v daném souboru dříve ověřována a vykazovala očekávané vztahy například s životní spokojeností a vztahy ve škole. Zároveň sami upozorňují, že jedna otázka nemůže zachytit celou složitost sounáležitosti (Khanna et al., 2026).

Výzkum proto neříká, co přesně u každého teenagera pocit „patřím sem“ vytváří. U jednoho to může být skupina spolužáků. U jiného jeden blízký vztah. U dalšího zkušenost, že je respektován učitelem nebo že má ve škole oblast, ve které se cítí kompetentní a přijímaný.

Sleduje ale něco, co je samo o sobě důležité: jak mladý člověk svoje místo v daném prostředí prožívá.

Není užitečné hledat všechny potíže jen uvnitř dospívajícího. Druhá studie se zaměřila na širší školní prostředí. Miller a Long (2026) zkoumaly 539 středoškoláků a sledovaly souvislost jejich sociálních, emočních a behaviorálních obtíží s tím, jak vnímali školní klima, jaké měli zkušenosti se šikanou a zda zažívali diskriminaci.

Výsledky ukázaly, že tyto charakteristiky prostředí byly výrazně spojené s tím, jaké obtíže studenti uváděli. Příznivější školní klima souviselo s menším množstvím obtíží, zatímco zkušenosti se šikanou a diskriminací souvisely s větším množstvím problémů. Dohromady tyto tři charakteristiky školního prostředí vysvětlovaly významnou část rozdílů mezi studenty (Miller & Long, 2026).

Tato studie neměřila přímo školní sounáležitost a nelze ji používat jako další důkaz specificky pro school belonging. Dobře ale doplňuje širší obraz: psychické fungování adolescenta nelze posuzovat odděleně od prostředí, ve kterém tráví značnou část dne.

Když se mladý člověk trápí, často hledáme problém především v něm. Má úzkost. Nízké sebevědomí. Neumí navazovat vztahy. Potřebuje lépe regulovat emoce. Potřebuje se naučit sociální dovednosti.

V řadě případů může být individuální pomoc užitečná. Současně je potřeba položit otázku, v jakém prostředí po dítěti chceme, aby začalo fungovat lépe. Pokud každý den vstupuje do prostředí, kde se necítí bezpečně, je opakovaně odmítáno nebo diskriminováno, práce zaměřená pouze na jeho větší odolnost míjí část problému.

Miller a Long (2026) navíc zjistily, že školní prostředí souviselo také s ochotou studentů přijmout nabízenou pomoc. Autoři proto upozorňují, že podpora psychického zdraví ve škole nemá sledovat pouze individuální obtíže studentů, ale také podmínky, ve kterých vznikají a přetrvávají.

Dospívání není jen oddělování od rodičů. Pro rodiče bývá změna vztahu v adolescenci někdy obtížná. Dítě, které dříve chtělo být neustále s nimi, zavírá dveře pokoje. Neříká všechno. Více času tráví s vrstevníky. Některé rodičovské názory odmítá jen proto, že jsou rodičovské.

To patří k osamostatňování. Neznamená to ale, že pro dospívajícího přestávají být vztahy důležité. Význam vztahů se rozšiřuje mimo rodinu a zkušenost přijetí či odmítnutí získává v jeho každodenním životě velkou váhu.

Přiložené studie se týkají především školy, takže jejich výsledky nelze automaticky přenášet na rodinu, sportovní klub, partnerské vztahy nebo online komunity. V prostředí školy ale ukazují velmi jasně, že otázka sounáležitosti souvisí s tím, jak se dospívajícím daří.

Proto se při rozhovoru s teenagerem nemusíme ptát jen: „Máš ve škole kamarády?“

Užitečnější informace mohou přinést otázky: Máš ve škole pocit, že tam patříš? S kým je ti dobře? Je někde skupina, ve které nemusíš nic předstírat? Máš někoho, za kým můžeš jít, když ti není dobře?

Nejde o diagnostické otázky. Pomáhají ale otevřít část života dospívajícího, kterou při soustředění na známky, obrazovky, spánek nebo školní výkon snadno přehlédneme.

Sounáležitost není univerzálním vysvětlením psychických obtíží

Ani velmi rozsáhlá longitudinální studie nedovoluje říct, že nedostatek sounáležitosti způsobuje psychické potíže nebo že dostatečné přijetí před nimi dítě ochrání.

Khanna a kolegové (2026) dokázali sledovat časovou následnost a oddělit stabilní rozdíly mezi lidmi od změn u konkrétního člověka. Nešlo ale o experiment. Autoři proto sami nepovažují své výsledky za definitivní důkaz příčinného vztahu.

Navíc školní sounáležitost, šikana i zkušenost s dospělými ve škole byly měřeny jednotlivými otázkami. To umožnilo pracovat s desítkami tisíc adolescentů, ale zároveň omezuje, jak podrobně lze výsledky interpretovat. Autoři toto omezení výslovně uvádějí (Khanna et al., 2026).

Také studie Miller a Long (2026) má výrazné omezení: proběhla v jediné škole a zachytila studenty pouze v jednom okamžiku. Sama proto nedokáže říct, zda horší školní prostředí vede k větším psychickým obtížím, nebo zda studenti, kterým není dobře, současně svoje prostředí vnímají negativněji. Autoři tento problém přímo uvádějí (Miller & Long, 2026).

Přesto obě studie podporují stejnou prakticky důležitou myšlenku: psychická pohoda dospívajícího nevzniká pouze uvnitř něj. Souvisí také s jeho vztahy a s prostředím, ve kterém žije.

Dospívající potřebuje prostor pro samostatnost. Současně potřebuje zkušenost, že někam patří. Ne nutně všude. Ne ke všem. Nemusí být oblíbený celou třídou. Potřebuje ale mít ve svém světě místa a vztahy, ve kterých zažívá: jsem tady vítaný, počítá se se mnou a nejsem tu navíc.

A právě pocit „patřím sem“ se v nových longitudinálních datech ukazuje jako jedna z oblastí, která se s psychickou pohodou adolescentů v čase vzájemně propojuje (Khanna et al., 2026).

Zdroje

Khanna, D., Black, L., Panaiyotou, M., Humphrey, N., & Demkowicz, O. (2026). Adolescents’ school experiences and wellbeing: Longitudinal relationships using a developmental cascades approach. Journal of School Psychology, 118, 101595.

Miller, F. G., & Long, A. C. J. (2026). Exploring the role of context in universal social, emotional, and behavioral screening and students’ willingness to receive support. Journal of School Psychology, 118, 101591.

Autor

  • Fotografie mladého muže s hnědými vlasy a očima.

    Přes 20 pomáhá lidem v nejtěžších psychických situacích. Své bohaté zkušenosti získal jako krizový intervent na linkách důvěry, terapeut a mediátor. O své zkušenosti pravidelně publikuje prostřednictvím vlastních webových stránek a dalších osvětových článků.

    Všechny články autora

Související příspěvky