Včera zveřejnila DVTV rozhovor s kriminalistou Lukášem Koblihou pod titulkem „Už čtyřleté dítě dokáže fatálně ublížit. Rodiče se musí na noc zamykat ze strachu o život“. Celý rozhovor jsem neslyšel a nechci proto hodnotit něco, k čemu nemám přístup. Z veřejné anotace je ale zřejmé, že se znovu vrací k tématům dětské agrese, výhrůžek, varovných signálů a prevence násilí. Tak jak to dělal v rozhovoru v podcastu Čas od času pro Českou asociaci streetwork (odkaz v komentáři).
Rozhovor s Lukášem Koblihou obsahuje řadu konkrétních tvrzení o dětech, dospívajících, radikalizaci, sociálních sítích, výchově a údajně klesající odolnosti mladé generace, stojí za to je porovnat s tím, co skutečně ukazuje výzkum. O tom, jak je to s tím nárůstem násilí u dětí a dospívajících, jsem už psal ve starším příspěvku, pro zájemce o data odkazuji tam. TL:DR – nic takového se neděje.
Nechci zpochybňovat hlavní preventivní myšlenku rozhovoru. Konkrétní výhrůžky je potřeba brát vážně. U dítěte, jehož chování se výrazně mění, má smysl zjišťovat kontext. Včasná pomoc je lepší než čekání, zda se něco stane. Výzkum školního posuzování hrozeb i studií varovného chování takový přístup podporuje (Meloy et al., 2012; Ross et al., 2022). Stejně tak mají oporu ochranné faktory, jako jsou kvalitní vztahy, nenásilní vrstevníci, sebekontrola nebo sociální ukotvení (Lösel et al., 2018).
Problém začíná ve chvíli, když pan Koblih (kriminalista v aktivní službě a jeden ze specialistů, který má za úkol předcházet útokům aktivních útočníků) z jednotlivých rizikových faktorů, profesních zkušeností a několika studií se v rozhovoru postupně skládá dělá z dětí a dospívajících časované bomby: dnešní děti jsou údajně méně odolné, traumatizují je menší události, hyperprotektivní rodiče jim nedovolili vybudovat „stresovou imunitu“, telefony je navykly na „rychlý a levný dopamin“, sociální sítě normalizují násilí, děti častěji nosí zbraně a hranice násilí se ve společnosti posouvá.
Takto poskládaný obraz je podle mě k dětem a dospívajícím neuctivý. Z jejich psychických potíží, zranitelnosti a někdy velmi skutečného utrpení vytváří obraz generace, která je současně křehká a nebezpečná.
Neexistuje jedna cesta od frustrace k násilí
Koblih v rozhovoru opakovaně spojuje vznik násilí s nenaplněnými potřebami, frustrací, příkořím, psychickými obtížemi a postupným ospravedlňováním násilí. Dokonce říká, že u „naprosté většiny“ jde o problémy spojené se socializací, psychickými obtížemi a nenaplněnými potřebami.
Taková cesta existovat může. Výzkum osamělých pachatelů násilí skutečně nachází vnímané příkoří, odmítnutí, vztahové problémy nebo psychické obtíže. Současně ale nachází řadu dalších mechanismů – skupinovou dynamiku, socializaci do násilného prostředí, morální odpoutání, ideologické vlivy a další faktory (Ebbrecht, 2022).
Z toho nevzniká jeden profil budoucího útočníka. Právě naopak. Americká Secret Service ve svých analýzách cíleného školního násilí dlouhodobě upozorňuje, že jednotný profil školního útočníka neexistuje. Systematické přehledy radikalizace navíc zdůrazňují, že ani souběh několika rizikových faktorů neznamená, že člověk násilí spáchá (Wolfowicz et al., 2021).
Také postoje a násilné jednání nejsou totéž. Model Khalila a kolegů (2019) výslovně rozlišuje radikální postoje od skutečného zapojení do násilí. Proto je problematické vytvářet lineární řetězec, v němž frustrace vede k radikalizaci a radikalizace k extremismu a násilí.
Dospívající, který je osamělý, frustrovaný, naštvaný nebo psychicky nemocný, není člověk stojící na prvním stupni schodiště k útoku. Tohle rozlišení je zásadní právě tehdy, pokud opravdu nechceme děti kriminalizovat, což pan kapitán tvrdí, že nechce.
„Celosvětově vzrůstá násilí“ není vědecké zjištění
Rozhovor začíná tvrzením o „vzrůstajícím trendu násilí“ z celosvětového hlediska.
Taková věta ale bez dalšího vymezení prakticky nic neznamená. Jaké násilí? Vraždy? Školní útoky? Loupeže? Domácí násilí? Násilí mezi dětmi? Sledujeme absolutní počty, nebo počet případů vzhledem k velikosti populace? Za posledních pět let, dvacet nebo padesát? Česká data, která násilné trestné činy porovnávají třeba s obdobím 90 let, ukazují, že toto tvrzení je v přímém rozporu s realitou.
Světová data například Global Study on Homicide UNODC ukazuje výrazně rozdílné trendy mezi regiony. Evropa patří k regionům s nejnižší mírou úmyslných zabití a vývoj nelze popsat jednou globální větou o soustavném růstu násilí. Úřad OSN pro drogy a kriminalitu
Samozřejmě ani statistiky vražd nepopisují všechny druhy násilí. Právě proto je tvrzení o obecném „vzrůstu násilí“ příliš široké. Zvlášť pokud na něm následně stavíme příběh o tom, jak se mění děti.
Z jedné burzy škol nelze udělat generaci ozbrojených dětí
Velmi názorný příklad odpudivé manipulace přichází v části věnované zbraním.
Kobliha popisuje bezpečnostní kontrolu při burze středních škol, při které byly u žáků nalezeny nože, boxery, pepřové spreje, plynové pistole a další předměty. Následně říká, že „děti začínají chodit ozbrojené napříč spektrem“. O několik vět později ale sám dodává: „Nemám teď po ruce relevantní studii na reprezentativním vzorku populace.“
To je přesně hranice, kterou bychom měli dodržovat, notabene když veřejně vystupujeme z pozice kriminalisty a odborníka. Zkušenost policisty může být velmi důležitým signálem, že stojí za to něco zkoumat. Nemůže ale sama prokázat populační trend.
Kazuistika je důvodem položit otázku. Není odpovědí.
Z množství předmětů nalezených při jedné konkrétní bezpečnostní kontrole nelze odvodit, že dnešní české děti obecně nosí více zbraní než děti před deseti nebo dvaceti lety. K tomu bychom potřebovali srovnatelná data v čase.
Přesto přesně takový obraz v rozhovoru vzniká: dnešní děti jsou ozbrojenější a hranice jejich násilí se posunula od rvačky k pobodání.
Dnešní děti údajně traumatizují „menší“ věci. Data to neukazují – ukazují opak (např. méně sebevražd než u generace předchozí). Takže tady pan kapitán jede jen jinou verzi nesmyslu o sněhových vločkách.
Ještě problematičtější mi připadá část o psychické odolnosti. Kobliha tvrdí, že se mění úroveň podnětu, který děti traumatizuje. Dříve podle něj bývaly za sebepoškozováním nebo suicidálními tendencemi zkušenosti jako vážná šikana, domácí násilí nebo sexuální zneužívání, zatímco dnes může silnou reakci spustit ztráta domácího mazlíčka, rozchod, odmítnutí vrstevníky nebo konflikt kolem statusových symbolů. Tento posun následně spojuje s odolností a frustrační tolerancí.
Tohle je mimořádně silné tvrzení a je opět v rozporu s daty.
K jeho doložení bychom potřebovali historická data, ve kterých byly stejným způsobem měřeny životní události, reakce dětí a jejich psychický stav v různých generacích.
Takovou evidenci v podkladech nemáme. Máme ale jasná data, že sebevražednost dětí a dospělých mírně stoupá, ale je několikanásobně menší než u generací předchozích. Vytváří ale dojem, že děti nic nevydrží, to my jsme byli tvrďáci. Akorát že vůbec.
Výrok o „menších událostech“ považuji za přímo neuctivý a přeji si, aby se jeho nositel k dětem dostal co nejméně.
Rozchod, odmítnutí vrstevníky nebo smrt zvířete nejsou objektivní jednotky stresu, které můžeme z dospělého pohledu seřadit na stupnici banalita–trauma. Pro čtrnáctiletého člověka může rozpad prvního významného vztahu nebo sociální vyloučení zasahovat přesně ty oblasti života, které jsou v adolescenci vývojově mimořádně důležité.
Sám Kobliha správně říká, že bychom situaci neměli hodnotit pouze dospělýma očima. Jenže o několik vět později se právě z rozdílu mezi dospělým hodnocením události a reakcí dítěte stává argument pro nízkou frustrační toleranci.
Hyperprotektivní rodiče jako vysvětlení „křehké generace“? Ne, toto si pan Koblih vycucal z palce.
Na tuto argumentaci navazuje kritika hyperprotektivní výchovy. Podle rozhovoru děti potřebují „běžný denní mikrostres“, odpovědnost a přiměřenou zátěž, aby si vybudovaly „stresovou imunitu“. Rozumné jádro tu opět existuje. Děti potřebují věkově přiměřenou autonomii, možnost zkoušet věci samostatně, dělat chyby a učit se je zvládat.
Z toho ale neplyne vysvětlení generačního úpadku (on ani žádný není).
Metaanalýza Roo et al. (2022) našla malou až střední souvislost mezi rodičovskou nadměrnou ochranou a psychickými či behaviorálními obtížemi. Jenže vztah může fungovat oběma směry: rodiče mohou být více ochranitelští také proto, že jejich dítě už nějaké obtíže má. A vůbec z toho nelze vyvodit, že hyperprotektivní výchova způsobuje růst násilí, radikalizace nebo celospolečenský pokles odolnosti. Tohle by dle mého neprošlo ani u maturanta.
„Stresová imunita“ je navíc v tomto kontextu spíš metafora než vědecky doložený mechanismus prevence násilné radikalizace.
A pak přichází další obvyklý šrapnel „rychlý a levný dopamin“
Za jeden z nejslabších momentů rozhovoru považuji neurobiologické vysvětlení telefonů. Podle Koblihy může dítě, které od raného věku funguje na „rychlém a levném dopaminu“, později obtížněji zažívat skutečné štěstí z běžných vztahů, zážitků a úspěchů.
To zní intuitivně. Jenže intuitivní neurobiologický příběh ještě není neurověda.
Současné přehledy vztahu sociálních médií a duševního zdraví adolescentů popisují mnohem komplikovanější obraz. Průměrné souvislosti bývají malé nebo nekonzistentní, výrazně se liší mezi jednotlivými mladými lidmi a záleží na tom, co na sítích dělají, s kým komunikují a v jakém kontextu je používají (Valkenburg et al., 2021; Orben et al., 2024).
Mechanistický přehled Orben a kolegů (2024) navíc výslovně upozorňuje, že mnohé předpokládané kauzální řetězce zatím nejsou dobře určeny.
„Rychlý dopamin → neschopnost prožívat běžné štěstí“ je proto především populární metafora. Ne závěr, který by současná evidence dovolovala používat jako vysvětlení psychického stavu dnešní generace. A ne závěr, který by měl zástupce policie tvrdit ve veřejném prostoru.
Ani „91 procent mladých“ neznamená 91 procent radikalizovaných dětí
V rozhovoru zazní také údaj, že 91 procent mladých lidí vidělo radikální nebo extremistický obsah. Samotné číslo je dohledatelné. Je ale potřeba dodat, co přesně znamená.
Šetření České rady dětí a mládeže zahrnovalo tisíc respondentů ve věku 16 až 30 let. Nešlo tedy obecně o děti. Kategorie navíc zahrnovala širokou škálu obsahu – například politický extremismus, nenávistné projevy nebo konspirační teorie (Andresová, 2026).
Zkušenost s takovým obsahem není měřením radikalizace. A už vůbec ne důkazem, že dotyčný člověk začal schvalovat násilí.
Stejně tak existuje evidence, že doporučovací systémy mohou uživatele za určitých podmínek přivádět k problematičtějšímu obsahu. Systematický přehled YouTube ale našel nejednotné výsledky a upozorňuje na zásadní rozdíl mezi expozicí extremistickému obsahu a změnou postoje člověka (Yesilada & Lewandowsky, 2022).
To jsou dvě různé otázky. A od změny postoje je ještě další velký krok k násilnému chování.
Právě u veřejné komunikace o školním násilí bychom měli být na podobné rozdíly mimořádně citliví. Zjednodušení zde může změnit způsob, jakým učitelé, rodiče a společnost interpretují chování tisíců dětí.
Paradox: nechceme děti kriminalizovat, ale vytváříme o nich obraz podezřelé generace.
Lukáš Kobliha v rozhovoru několikrát výslovně říká, že cílem policie není děti kriminalizovat a že mnoho mladých lidí především potřebuje pomoc. To je důležité a s touto částí jeho sdělení souhlasím. Jenže právě proto mi vadí vysvětlující rámec, který rozhovor vytváří.
Dnešní dítě je v něm méně odolné než dříve. Menší události ho traumatizují.
Hyperprotektivní rodiče ho nepřipravili na stres. Telefon ho navykl na levný dopamin. Sociální sítě mu servírují násilí. Může se pohybovat po „kopci radikalizace“. Děti navíc údajně častěji nosí zbraně a hranice násilí se posouvá.
Jednotlivě lze u téměř každé z těchto vět najít nějakou souvislost, hypotézu, kazuistiku nebo dílčí výzkum.
Jako celek ale tento příběh vědecky podložený není. Celek tak působí alarmistický a démonizující blábol.
Ne proto, že bychom o rizikovém chování dětí neměli mluvit. Máme. Ne proto, že bychom měli bagatelizovat explicitní hrozby. Nemáme.
Démonizace vzniká ve chvíli, kdy z výjimečných případů, dílčích asociací a profesních zkušeností vytvoříme portrét celé generace jako současně křehčí, méně odolné a násilnější, a to i přesto, že z dat plyne opak.
.
Psychické obtíže nejsou znakem křehkosti a předstupněm násilí. Frustrace není radikalizace. Radikální názor není násilný čin. Zhlédnutí extremistického příspěvku není důkaz změny postoje. Sebepoškozování po rozchodu není známkou generačního úpadku frustrační tolerance. A dítě s telefonem v ruce není mozek poškozený „levným dopaminem“.
Dobrá prevence potřebuje přesně opačný přístup: méně profilování a více kontextu. Je to také podstatně uctivější k dětem a dospívajícím, kterým chceme údajně pomáhat.
Použité zdroje
Andresová (2026), Radikalizace ve feedu: Kde se mladí setkávají s radikálním…; Ebbrecht (2022), Systematic review: Risk factors and mechanisms of radicalization in lone-actor grievance-fueled violence, Nordic Psychology;
Khalil et al. (2019), The Attitudes-Behaviors Corrective (ABC) Model of Violent Extremism, Terrorism and Political Violence;
Lösel et al. (2018), Protective Factors Against Extremism and Violent Radicalization: A Systematic Review of Research, International Journal of Developmental Science;
Lu et al. (2024), Global burden of depression or depressive symptoms in children and adolescents: A systematic review and meta-analysis, Journal of Affective Disorders; Meloy et al. (2012), The role of warning behaviors in threat assessment: An exploration and suggested typology, Behavioral Sciences & the Law;
Orben et al. (2024), Mechanisms linking social media use to adolescent mental health vulnerability, Nature Reviews Psychology;
Roo et al. (2022), Internalizing and externalizing correlates of parental overprotection as measured by the EMBU: A systematic review and meta-analysis, Social Development; Ross et al. (2022), A systematic review of threat assessment in K–12 schools: Adult and child outcomes, Journal of School Violence; U.S. Secret Service National Threat Assessment Center (2019), Protecting America’s Schools; U.S. Secret Service National Threat Assessment Center (2021), Averting Targeted School Violence;
Valkenburg et al. (2021), Social media use and its impact on adolescent mental health: An umbrella review of the evidence, Current Opinion in Psychology;
Wolfowicz et al. (2021), Cognitive and behavioral radicalization: A systematic review of the putative risk and protective factors, Campbell Systematic Reviews; Yesilada & Lewandowsky (2022), Systematic review: YouTube recommendations and problematic content, Internet Policy Review.
